Hadí uzel jménem George
Uzle, uzlíky a jak z toho ven. Ale kdo z vás zná třeba hadí uzel ? ( Boa constrictor - hroznýš královský). Jedná se o velmi spolehlivý uzel, jeden z nejpevněji se zatahujících uzlů. Zároveň je to jeden z uzlů, které se nejobtížněji rozvazují. Zpravidla se o to lidé znalí věci ani nepokoušejí, používají jej pouze jednorázově a poté jej rovnou odříznou.
A právě o to šlo i v jedné mé životní epizodě, kdy se cosi svazujícího hlásilo oslovo a jediným řešením byl radikální řez . . .
„Člověče, já snad žiju jen proto, abych o tom mohl psát“, řekl mi George jednoho večera, když jsme popíjeli drink na terase,vítr nám čechral vlasy a bylo nám lehko na světě. „Jak to myslíš?“, odpověděla jsem mu,abych získala čas,jelikož má mysl si v podobných chvílích ráda udělala výlet jinam, do vzpomínek. „Mám prostě pocit,že můj život nepatří mně,ale mým postavám,že jejich svět vnímám mnohem niterněji než ten svůj, že nevdechuji život já jim, ale ony mně a že ...“ Zarazil se : „Vidíš,i teď mi běží hlavou, jak budu psát o tobě“, dodal. „Hmm“, usrkla jsem kávu, „a jak budeš psát o mně?“ „To je právě to, co teprve tvořím, ochutnávám, poznávám. Ale ty mi to vůbec neulehčuješ“, dokončil hořce svoji řeč.
Tak takhle to tedy je ! Mám se stát aktérkou vznikajícího románu. Možná bude jednou dokonce slavný. Musím se ovšem nejprve vzdát svého vlastního nitra, abych naplnila kritéria nehmotné románové postavy. Mám snad místo úsměvu ronit slzy ve chvílích, kdy se to od hlavní hrdinky očekává? Mám chodit brzy spát a časně vstávat, jen proto, abych žila podle šablony ? Mám se milovat potmě a v pološeru, když to mám raději nahlas a za světla? Mám zapomenout na smích tryskající jen tak, radostí z nového rána ? „Když ty se ani nesnažíš“, kňučel George.
„Kdybych měl psát podle tebe, jakou tě doopravdy znám,zkazil bych si styl",zavyl temně. Měla jsem toho právě dost. Žije proto, aby psal, nebo píše, aby žil ? Ukládá snad prožitky a vjemy hned do slov a vět místo do srdce a duše ?Skutečně nedokáže vdechnout svým postavám život, aniž by toužil druhé přetvářet ? „Kam zas jdeš? Mluvím s tebou!“ rozčiloval se George.
„Jen si odskočím, pak to hned dořešíme“, usmála jsem se smířlivě. George zmlknul a nervózně kreslil prstem na stůl otazníky.
Položila jsem před něj čerstvě utrženou, volně rostlou divokou rozcuchanou trávu a vedle ní krásnou šlechtěnou květinu živořící ve vězení zdobeného květináče. Její listy se rády draly přes jeho okraj, ale jelikož bývaly pravidelně zastřihávány, držely poslušně tvar. „No tak si vyber“, naléhala jsem na George a zula jsem si sandály, což bytostně nesnášel, považoval to za plebejské. „Jsi blázen“, zavrčel a dával okázale najevo, jak moc trpí. „Vidíš, nedokážeš si sám zvolit ani jednu ze dvou nabízených možností. Přitom chceš měnit vše okolo sebe. Tvoříš černobílý svět. Oživíš tělo bez duše a duši pak šiješ na míru.“
George prudce vstal, shodil vztekle ze stolu obě rostliny a bez jediného slova rozloučení odešel. Zřejmě se vydal hledat tu svoji múzu, ochotně si nasazující masku ideální ženy.
A já ? Pochopila jsem, že neumím žít se spisovatelem ...
